Jedním z nejprotivnějších věcí, která mě o víkendech na táboře potkávala, byla maminka. Nevyložte si to špatně, maminku mám ráda, jak jinak. Problém jsou některé aspekty jejího chování. Když jsem se vyskytla v její přítomnosti pod dachem, hned do mě hučela a dožadovala se odpovědi na to, co jsem jedla k snídani/obědu/večeři. Když jsem jí řekla, že mi není dobře, že kdybych něco snědla, stejně by to skončilo na zemi, a tudíž že nic nechci, vzedmula se v ní mohutná potřeba mi vnutit aspoň suchý rohlík, a když jsem odmítla i ten, alespoň se mě několikrát zeptala, jestli nechci uvařit čaj. To mě neuvěřitelně vztekalo. Jednak mi není pět, jednak jsem období od úterý až do jejího příjezdu přežila absolutně bez problémů, protože vím, kde je várnice plná čaje a dokonce se mi i pravidelně dařilo se dostavit na snídaně/obědy/večeře a, světe div se, dokonce se i dosytosti najíst. Navíc nevidím důvod, proč bych si měla vymýšlet něco speciálního k jídlu či pití. Stačí už to, že jsem tam vůbec mohla být a nesedět doma na zadku a obsluhovat babičku. Také její pitomý zvyk kecat do dění pod dachem byl protivný. Její poznámky mnohdy působily dost mimo mísu. Vrcholem všeho bylo, když mi v neděli po návratu do Polanky vážným hlasem oznámila, že na tradiční sraz s vedoucími nemůžu, jelikož nejsem vedoucí. To mi až tak nevadilo, stejně jsem tam neměla v plánu jít a nakonec jsem udělala dobře, ale nedalo mi to a musela jsem si do ní rýpnout větou: "A ty jsi byla vedoucí?" Zarazila se a pak musela dodat, že nebyla, a já se v duchu radoval

K příjemnějším věcem - reptajícím puberťákům. Reptající puberťáci sami o sobě jsou nesnesitelní a zasloužili by pár facek, ale ti na táboře mi spíše připadali roztomilí a na tváři mi mnohdy vykouzlili zasněný až přihlouplý úsměv. Ale i tak by možná pár facek zasloužili. Ono vymyslet a uskutečnit nějakou hru není až tak snadné, ale zkuste to vysvětlit stvořením, kterým je v průměru čtrnáct, jsou uhrovití, mívají emo nálady nebo jsou naopak nad věcí a hry jsou podle nich "nedomyšlené". Vedoucí jsou mnohdy naštvaní a mají sto chutí jim říct "tak si to zkuste vymyslet sami", ale neudělají to, protože vědí, že by pak hořely stromy a nejspíš nejen ony. Já a Piva jsme takové podivné chybějící články evoluce. Kámošíme se více s puberťáky, ale vidíme i na druhou stranu, na stranu vedoucích. Občas zažíváme děsivé dilema: zvítězí rozum a zodpovědnost, nebo touha dělat blbiny, jenom proto, aby byla legrace? Zapálit, či nezapálit strom? Být, či nebýt duší puberťákem? K čertu se vším. Já říkám zapálit, vždyť Nádvora měl kýbl s vodou. A ano, "všichni do jídelny, jinak bude vyhlášena večerka" je jedna z nejpitomějších a nejtrapnějších vět, kterou kdy dokázal vedoucí štáb vymyslet.

Pokud byl ohýnek ve větvích stromu diskutabilní a strach vedoucích se dal pochopit, noční hra typu "v deset hodin se seberete, půjdete kousek po cestě kolem kadibudek HLOUBĚJI do lesa (zde se měli všichni leknout už při té představě, protože nehrozilo, že by je někdo strašil), budete hledat x zrcátek a pak bude večerka" už byla opravdu trochu moc nejen pro nervy zlatíček pubertálních, ale i mě, když jsem o tom později slyšela. Uvědomuji si sice množství dětí, kterým ještě nebylo ani deset, ale myslím, že by všichni dokázali rozdýchat, kdyby na ně vybafla medvídkovitá Piva, nebo sympatická Leňucha. Pravda, Janu Kavalovou by už rozdýchat nemuseli. Tu by možná nerozdýchali ani puberťáci, obzvlášť kdyby na sobě měla kraťasy se svými nožkami hladkými, jako by právě použila depilační krém Veet. Pamatuji si, že noční hra pokaždé patřila k jedněm z vrcholů táborového dění, a těšily se na ni jak mrňata, tak patnáctiletí kluci, kterým už nějaký ten pátek rašily kníry. Nehledě na to, že mi devítileté dětičky vykládaly, jak se jim líbil Saw, Hostel, Texaský masakr motorovou pilou a podobně odporné béčkové horory. Když si to v hlavě trochu přeberu, děcka odkojené na hektolitrech nerealistické umělé krve by určitě překousla i tu Janu Kavalovou. Ale ne, ono se nebude strašit.

Reptající puberťáci se tedy vzbouřili a přišli s ideou, že chtějí pro ročníky 92-95, tedy starší partu děcek, vlastní noční hru. Nejvíc si vybavuju reptavé kecy Mirka Reitera a Vojtíška, protože to byli, tuším, iniciátoři celého procesí puberťáků, které se vydalo za Kavalou. S Davem, Pivou a mnou v zádech sdělili hlavnímu vedoucímu své přání mít ani ne tak noční hru, jako spíš stezku odvahy, přičemž nebude v deset večer ale v jednu, kdy je vedoucí probudí, a Kavala, k mému velkému překvapení, souhlasil. Podmínky byly: mladší o tom nebudou vědět, bude to právě předposlední večer, protože jiná příležitost už nebude, a hlavně, nesmí pršet. Navečer ale přišel přílivový déšť a byl tak přílivový, že se přilil i do jídelny. Žádná noční steska odvahy v jednu v noci tedy nebyla, protože i když už z oblohy nepršelo, v lese pršelo stále. Večer se ale volila královna (letošní téma bylo středověk), a já s Oštěpem a Vojtou jsme chtěli, aby zvolili Dominiku, leč to nějak nevyšlo a vyhrála Lucka Reiterová.

Následující den, v sobotu, se na poslední chvíli volil král. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, kdo se stal královnou, bylo dost evidentní, kdo se stane králem, ale nepředbíhejme. Hošani měli složit na oslňující Její Veličenstvo Lucku Reiterovou ódu. Štěpi to vzal vážně a napsal romantickou sloku čehosi, na co by mě osobně sbalil, i kdyby vypadal jako Jiří Paroubek. Tato romantická sloka vyvolala v obličeji Lucky Krihové nekontrolovatelné škubání svalů, což bylo strašně roztomilé. Vojta naopak šel cestou komedie a chtěl napsat epos přibližně o tom, jak za vlády dobrotivé královny mají všichni lumpové zlé časy. Když jsem je byla navštívit ve stanu těsně předtím, než měli své výtvory odrecitovat, Oštěp črtal druhou sloku na mnou psaný diplom z olympiády a Vojta se snažil vypotit konec myslím už čtvrté sloky. Oznámila jsem jim, že už je na čase, aby se odebrali na místo určení, a oni se opět rozreptali, že na to měli málo času, že kvantita a kvalita jejich textů stojí za houby, a že nikam nejdou. Naštvaný Vojta na poslední chvíli škrtl nedopsanou sloku. Nakonec ale své ódy odrecitovali, za což se jim dostalo potlesku, Štěpimu druhého a Vojtovi nečekaně prvního místa. Lucka Reiterová tak mohla být zase Vojtovi na blízku, alespoň formálně.

Když tedy byli ti dva vládci, rozhodli se pro dlouhou diskotéku, která trvala až do půl dvanácté, což bylo na tento tábor opravdu nevídané. Královský pár se navíc rozhodl, že stezka odvahy bude překvapivě poslední noc, a Kavala ještě překvapivěji souhlasil. Bohužel inteligent Mikyška o tom řekl mladším děckám, takže se všichni prďolové tetelili radostí. Když tábor po diskotéce zalehl, starší byli natěšení a mnozí z nich se ani neobtěžovali převléct do spacího oblečení. Piva měla službu, takže jsem jí pomáhala hlídat tábor, než děcka usnou, a společně jsme pozorovaly hvězdy. Dokonce jich i pár spadlo. Problém byl ten, že s mrňousy usli i puberťáci. Kavala, já, Nádvora, Dave a Vašek, syn od kuchařky Fialky, který přijel na návštěvu, jsme se vydali do hvozdu a zaujali jsme své pozice. Cesta byla vyznačená svítícími kulatými nesmysly, které měla děcka na diskotéce. Jako první na trase byl Vašek, o kousek dál já, a pak už nemám přehled. Piva zůstala v táboře jako budička puberťáků, protože měla přehled, který stan kdo obývá.

Přikrčila jsem se za strom v černém plášti doufajíc, že nebudu vidět, a vyčkala na příchod prvního člověka. Mezi stromy se objevilo světlo a já se zatetelila radostí. Kdopak asi přijde jako první? Zároveň jsem se snažila trefit moment, kdy bude dotyčný vyděšen Vaškem. Najednou se ozvalo Vaškovo "HU!" a já myslela, že se počůrám smíchy. Podle jekotu jsem poznala, že je to holčina. Když procházela okolo mě, vydala jsem skřehotavý zvuk a dívčina opět zaječela. Byla to Dorka, a měla značné problémy s klopýtáním přes suché větve. Do tábora se vrátila s vymknutým kotníkem. Následovala Klárka Žižková, Vaškovo Hu, moje krááá. Další děvucha byla Lucka Reiterová, a pohotově sbírala svítící kolečka označující cestu. Poté, co jsem ji vyděsila, jsem jí řekla, že je nemá sbírat, protože to označuje cestu. Dupa jedna. S přitroublým chichotáním se tedy vrátila a dala aspoň dvě ze tří ukořistěných koleček zpět na místo. Další šel Mirek Reiter. Vaška se lekl (později říkal, že ho Ivan na začátku pořádně vyděsil, hehe), myslím, že se mě taky lekl, ale tvrdil že ne, a pak po skončení hry opět reptal, že to stálo za houby. Jak jinak. Puberťáka neuspokojíš.

Jakmile Mirek zmizel ve tmě, říkala jsem si, že teď už asi začnou chodit kluci a přemýšlela jsem, jak vylepšit své strašící metody. Nějak jsem přestala věnovat pozornost Vaškovu "hu", a tak mě překvapilo, že další člověk, kterého jsem vystrašila, byla Piva. "Co tu dělá?" napadlo mě. Piva mi oznámila, že se zbytek puberťáctva odmítl probrat. Lucka Krihová sice vnímala, ale nechtělo se jí, Štička s ní komunikovala, ale ráno si nic nepamatovala. Další lidi jí Ivan zakázal vzbudit. Do této skupiny patřil i Oštěp a Danek. Pokusila se tedy vzbudit ještě Vojtu, ale ten prý roztomile spal, a když se ho zeptala, jestli jde na večerní procházku, zeptal se otráveně: "Co?" Piva tedy upřesnila, že jde o noční hru, a on zahuhňal cosi, čemuž Piva porozuměla jako: "Já raději budu hajinkat v pelíšku." Ráno se mě hned po probuzení zeptal, jestli byla ta noční hra. Byla, Vojtíšku. Číhala jsem za stromem, nebo si snad myslíš, že je Dorka náměsíčná? Jak jinak bys totiž vysvětlil její vyvrknutý kotník? Vojtíšek nevěřil. Prohlásil, že do něj Piva měla kopnout. Ale když on spal tak roztomiloučce, což, Pivo?

Sečteno a podtrženo, takhle to vypadá, když chtějí vedoucí vyjít puberťákům vstříc. Někteří to težce odnesou (pořád to bolí, Dori?), jiní reptají i když je všechno jak chtěli (Nebo jsme na tebe měli skákat s motorovými pilami, Mirku?) a ti poslední raději hajinkají v pelíšcích. Viď, Vojto?

Mwehehe, doufám, že nebudu skalpována poté, co si to někteří puberťáci lidé přečtou. Snad mi bude odpuštěno, hoho!